2017 čtvrt roku poté

Bilancování uplynulého roku se docela pochopitelně dělá na jeho konci, nebo na začátku toho dalšího. Duben mi dává adekvátní odstup a mění tu jednoznačnou a ohraničenou optiku.

A nebo jsem se k tomu prostě dřív nepřiměla.

V mém okolí zavládlo obecné mínění, že rok 2017 byl hrozný. Zase. Naděje, že bude lepší než ten předchozí se nevyplnily. Musím uznat, že spousta věcí fakt nebyla super. Naopak. Rozhodně dovedu vyjmenovat věci, které jásot vzbudit nemůžou. Celkově pro mě byl ale rok 2017 dost nepřevratný. Globálně se to těžko hodnotí, ale rozhodně se stalo spousty dobrých věcí. A pokud to není dost, tak můžeme zkusit dělat, že se nestal, protože čas není.

Konec roku mi v prosinci a lednu aktivně připomínají různé služby a aplikace, které mi servírují data o tom, co jsem v daném roce poslouchala, kolikrát a kdy, kolik kroků jsem udělala a kde, jaká nová místa jsem navštívila a kolik knih jsem přečetla. To je docela nudné, ale Gyroscope to umí fakt pěkně prezentovat, letos na úrovni měsíců, doplněných o fotky z Instagramu. U toho se příběh celého roku člověku sám začne odvíjet před očima. I Last.fm to docela umí.

Vyloženě to svádí ke kompilaci. A protože jsem vypadla z psaní čehokoliv delšího, než je e-mail nebo status na Facebooku, minule jsem si slíbila, že shrnutí roku si nechám na leden. A je duben, což je, upřímně, trochu za hranicí toho, kdy to má ještě cenu. Nakonec, obroční formát taky není tak špatný. Jediná zásadní nevýhoda je, že to už je většinou jen vzpomínání nad checkiny z Foursquare a fotkami z Instagramu. Ale to platí i pro duben. Jen bych nechtěla, aby se mi ta hezká data ztratila.

Pokud se chytím loňského “Plány na rok 2017? Veskrze nemám, jen ať mě překvapí.” – To jsem splnila. Bez zásadních plánů jsem se nechala překvapit.

Výsledkem je:

– 2 804 748 kroků, což je v průměru 7 684 kroků na den.
Ono to bude samozřejmě víc, protože mi je počítá aplikace v telefonu, který s sebou většinou nenosím po bytě, s košem, nebo na záchod. A když jo, tak mě to ochudí o ještě víc započítaných kroků, protože utopený telefon v servisu nezapočítá nic. Ale o tom se nebudeme bavit.

– 9 dočtených knih, které měly dohromady 2 676 stránek, což je 297 stránek na knihu. To je pro mě docela převapivé zjištění, protože čtu pořád hrozně málo. Jen občas přelouskám nějakou tu young adult sérii na jeden zátah (Univerzita výjimečných dobrý, Čáry života špatný. První konec a Poslední začátek taky dobrý. Hunger games z Audiotéky byly koupě roku, za 35 hodin poslechu jsem uklidila byt jak nikdy). Nebo něco jiného, co vidím v knihovně, kam jsem zase přestala chodit. Nechci tu knihovnu úplně jmenovat (ačkoliv jsem to udělala minule), ale mám ji blízko – proto jsem tam chodila – a úroveň služeb není dobrá.

– Podle hodnocení na ČSFD asi pět hraných filmů, dva animované a několik dokumentárních na festivalu v Jihlavě, které se mi nechtěly hledat. A jeden TV seriál, Preachera jsem zjevně zvládla vidět už v roce 2016 a druhou řadu až letos. S konzumací audiovizuálního obsahu už to u mě taky není, co bývalo. Krátkých online videí jsem ale viděla nespočet, a to se jim snažím vyhýbat.

– 762 poslechnutých písniček scrobblovaných na Last.fm, z toho nejvíc 65 během jednoho dne. V průměru to jsou 2 písničky na den a celkem to byla 1 hodina a 20 minut času. Ve skutečnosti to bylo o neurčitý počet víc, někdy v průběhu roku se mi odpojil scrobbler od Spotify (které pořád tak nějak nechci používat, mám ráda staré dobré přehrávání z disku, ale tam toho moc nového neobjevím).

V říjnu jsem si dala výzvu poslechnout si každý den jedno nové album. Věci, co bych si sama spíš nepustila. To, co někdy upoutalo moji pozornost, ale ne natolik, abych se do toho pustila. To, co poslouchají ostatní. To, o čem pořád slýchám, ale nikdy jsem to neslyšela. O tom, jak to dopadlo, mám rozepsaný samostatný blogpost, a když jsem to teď zmínila, tak mě to zavazuje ho dopsat.
A taky jsem poslouchala pořád dokola nové J.A.R., protože je to dobré a zjistila jsem, že mě to jako jedna z mála věcí neruší u práce. Ale s tím, že je skladbou roku Zhublas fakt nesouhlasím. Jak to může soutěžit se songem s názvem Když ti před Moskvou dojde pervitin?! (Moje skladba roku od J.A.R. je nicméně tahle)

– Nějaká ta poprvé.

• Třeba poprvé na zubní hygieně (pískování zubů se zakrytým obličejem je bizarní zážitek).
• Nebo opravdický pracovní úvazek, i když jen poloviční.
• Poprvé nám doma rozkvetla voskovka a už se celá třese kvést zas (tohle je zásadní věc, ta vůně je nezapomenutelná a neuniknutelná).
• Taky jsem poprvé byla v Krakově. A v USA. V New Yorku!
• Poprvé jsem letěla vrtulníkem a seděla jsem vepředu. A taky letadlem s vrtulema.
• A jedla humra a tacos a burrita a pravej americkej apple pie. A perličku.
• A viděla jsem opravdický dinosaury (v muzeu, no).
• A Concorde a raketoplán a letadlovou loď a ponorku.
• A graffiti Monsieur Chat.
• A býka na Wall street.
• A hodně zásadního umění.
• A obchod mýho platonickýho lovebrandu Timbuk2, kde jsem si stejně nic nekoupila (smutek).
• V Norsku jsem byla podruhé, ale poprvé jsem viděla v přírodě pižmoně.
• Taky jsem poprvé šla čtrnáctidenní trek v promočených botách a víckrát už nechci (kůže je zlá a praská).
• Při té příležitosti jsem viděla poprvé čerstvý sníh v červenci. V Evropě.
• A taky kámen, co vztyčili a pomalovali Vikingové.
• Držela jsem poprvé v ruce krajtu.
• Viděla jsem poprvé padat hvězdy.
• Poprvé jsem pekla jablečný a dýňový koláč a skořicové šneky.
• Poprvé jsem si vyzkoušela opravdickou (haha) virtuální realitu.
• Poprvé jsem slyšela o domu ze slámy a byla na jeho stavbě (mimochodem, je spousty míst, kam se může sláma člověku dostat).

↑ Odlitek tyranosauřího zubu!

– A zaznamenáníhodné věci, co nejsou poprvé.

• Znovu jsem začala používat na Foursquare venue Avokádový háj. Protože přesně tak to u nás doma vypadá (nikdy nezkoušejte, co to udělá, když zasadíte pecku z avokáda).
• Přestala jsem se bát chodit k zubařce.
• Začala jsem při příležitostných návštěvách rodného maloměsta chodit s babičkou v pondělí ráno na kafe, a je to hrozně dobrý.
• Dostala jsem plyšovou slepici, což významně podpořilo moji doměnku, že slepice jsou hrozně super zvířata. Stejně jako kozy.
• Hodně jsem chodila čumět k řece na ryby.
• A dostala jsem tátovy staré Primky, takže po mnoha letech příležitostně nosím hodinky.

A tohle jsou – na rozdíl od těch pěkných statistik – věci, na které si nejspíš vzpomenu i po dalších pár letech.

Share

Tags