Když není téma, není blog

Ani se nechci dívat, jak dlouho jsem nic nenapsala. Adamm napsal na blog po víc jak roce, což mě trochu stimulovalo to zjistit o sobě.
V lednu. To není TAK hrozné. Ve skutečnosti jsem v duchu napsala už spousty článků. Fakt hodně. Jen se to doopravdy nestalo. Pořídila jsem si novou šablonu. Docela drahou. S tím, že mě to donutí ten blog používat. No, ani mi na něj ještě úplně pořádně nesedí, a články nepřibyly. Jediná věc, co funguje docela spolehlivě je, když přijde faktura za hosting.

Ta ještě taky nepřišla. Ale možná je ta chvíle. Přísahám, že “napsat blog z Nepálu” a “Napsat blog z Islandu” na mě denně svítí temně rudě. A teď tam můžu přidat i něco o blogu z New Yorku a z Norska. Meh. Na jaře jsem si rozepsala koncept o tom, jak chodím k řece koukat na ryby. Koukání na ryby je totiž skvělý.
Přesto, že je to uprostřed města, je to vlastně docela zenová aktivita. Člověk jen sedí, dívá se, soustředí se na detaily jednotlivých ryb i na celek hejna, poslouchá zvuky na pozadí – šplouchání, auta ze silnice naproti, tramvaje, občas sanitka. Když svítí sluníčko, je to celé úplně jiné než když je zataženo. A když svítí a fouká, je to docela psychotropní, protože mozek se moc nedovede vyrovnat s tím, že se hýbe hladina i něco pod ní.
Jen pár věcí tohle ruší – vážky, holubi a kachny, což ale není problém, vlastně spíš zpestření. Akorát ty kachny jsou takové dost poblblé, protože je každý den chodí zástupy lidí krmit rohlíky. Nevím, jak jim z toho je, ale asi to moc super nebude. Zato vždycky, když někdo k řece přijde, kachny naběhnou somrovat.
Pak jsou to lidi se psy, kteří je chodí do řeky koupat. To vyplaší jak kachny, tak ryby.
A děcka ze základky opodál, když sedí u řeky a klábosí.
No ale hlavně rybáři. Ti sedí vždycky přesně na tom mém místě a ryby mi berou. Já se chci jen koukat! Dobře, díky rybářským fórům jsem zjistila, že ty moje ryby jsou nejspíš tloušti a parmy a nezdálo se mi to, když jsem dvakrát zahlédla kapra. Ale stejně.

Na jaře jsem byla u řeky každý den. Dopoledne chvilku po sedět, koukat na ryby, vyčistit si hlavu, zamyslet se nad tím co mě dnes čeká a v jakém pořadí, všechno fajn. Pak začali chodit ti rybáři. A pak častěji. Všude jinde vypadají rybáři tak nějak normálně, jen sem chodí postarší, napůl vysvlečení chlapi, co u toho pijou, jsou hluční, kouří jednu za druhou a tak vůbec se k nim člověk nechce přibližovat. A pak bylo sucho. A řeka začala smrdět a ryb bylo nějak málo. A teď už tam nejsou vůbec, za poslední dva týdny jsem zahlédla asi dvě, u mostu kde jich vždycky bylo moc. Ale taky jsem viděla hejno něčeho malého, tak se utěšuju tím, že se rozmnožily, než zmizely.
A tak už zas nemám svoji zenovou aktivitu. Ale začíná podzim, což je fajn samo o sobě. Hygge. Období teplého čaje a věčné tmy a deště, dýní a šansonů do sluchátek. Podzim je nejlepší. Bude barevné listí. A ve vzduchu je taková ta atmosféra, kdy je teplo, ale už takové nesmělé, a večer se pak ochladí, chodí se do školy a svým způsobem je to nový začátek. Což je jinak přirozeně jaro, ale na to vlastně moc nevěřím, vnímám ho jako takovou blátivou mezifázi, kdy už není zima a ještě není léto. Možná pořád žiju v zajetí školního roku – nová třída, noví učitelé, nové učebnice, kroužky, věci. I když už do školy nechodím a zatím mi na tom chybí všechno kromě toho samotného učení. Moje ambice zkusit se ještě na nějaký obor přihlásit, i když už mám dva roky po státnicích, je pořád u ledu.
Mám se tak nějak všeobecně dobře. V zásadě mě nepotkávají žádné převratné změny, spíš plíživé a většinou k lepšímu. Shrnutí toho, v čem byl letošní rok zajímavý si stejně nechám zase na leden.
Jeden čas panovala doměnka, že lidi přestali blogovat, protože píšou na sociální sítě. Což ale dělám hrozně výjimečně. Něco napsat mě většinou přiměje, když jsem z něčeho silně rozladěná. Na blog naposledy maturita z matematiky. Tak nevím, co je špatně. Je to špatně? Mám nedostatek podnětů? Ve škole jsem vždycky milovala slohy. Ale napsat si jen tak něco pro sebe nemá to kouzlo. Nevím proč, jen pozoruju, jak můj jazyk nenápadně, ale s jistotou upadá, věty jsou splácané jak mi na mysl přijdou a komentáře na Facebooku po sobě často upravuju třikrát. Protože číst si to po sobě jsem se nikdy nenaučila, tak jako psát osnovu a určit typ vedlejší věty.
Asi prostě nemám téma. Jako gameři a foodbloggeři a fitnessbloggeři a knižní bloggeři. A s náhodným tvořením obsahu to moc nefunguje, ostatně i Instagram dělám většinu času hlavně kvůli babičce.
Zamyslím se nad tím.
Zamyslím se nad sebou.
Zamyslím se, jestli má smysl psát o dovolených, co byly před rokem.
Zamyslím se, jestli má smysl mít blog.
A pak uvidíme.

Share

Tags