Psala jsem diplomku, týden dvacátý první a odevzdání

Diplomka už je skoro čtrnáct dní odevzdaná. Čas udělat z toho nějaký závěr, poučit se z traumatu a doplnit poslední část příběhu.

Poslední týden byl právě takový adrenalin, jak se dalo očekávat. Nechuť znovu to otevřít, ba co víc, vůbec sednout k počítači, byla značně vzrůstající. Ve chvíli, kdy znaky přestaly být měřítkem úspěchu a zároveň hmatatelným ukazatelem postupu se z toho stalo tak nějak čisté zlo. Pondělí, úterý, středa. Data, grafy, data. Dvě různé verze Wordu i další dvě různé verze Excelu přetékající otevřenými dokumenty. Přes 500 tabů otevřených ve Firefoxu, dalších dvacet v Safari a ještě dvacet otevřených dokumentů v OpenRefine v Chromu. Notebook vydávající zvuky vzlétajícího Airbusu. Vedoucí práce, stejně jako skoro všichni spolužáci a kamarádi na letní škole. Marnost level přibližně nekonečno.

Ve čtvrtek (vlastně pátek) ve 4:39 ráno posílám vedoucímu aktuální verzi. 136 397 znaků a chybějící pořád skoro všechno. Hlavně ty grafy a data.

V pátek se budím s kruhy pod očima, které už dávno opustily jen oblast očí. Vypadá to že se táhnou až někam k uším a v zrcadle si připadám jako by mi někdo namaloval mývalí masku. Je mi z toho už dost nefalšovaně blbě. Pouhé přiblížení k počítači vyvolává křeče v břiše. Snaha navodit si trochu duševního klidu domácí okurkovou limonádou nezabírá. Já vlastně vůbec nemám ráda okurky. Na vedro zabírá spíš led co v tom plave.

Neustálé sebesledování ze mě udělalo totálního hypochondra. Ihned si všímám každého nového flíčku či pupínku na kůži, zubů otlačených na stranách jazyka i nepravidelné stolice. Díky Googlu už vím, čeho všeho jsou to symptomy a lidskou anatomii ovládám líp než před písemkou na gymplu. Kruhy pod očima spouští další vlnu vyhledávání.

Navečer odepisuje vedoucí. Usuzuju z toho, že kdybych se šla střelit do hlavy, nebyl by to až tak špatný nápad. Píšu do tří, pak to vzdávám.

Sobota. Budím se s tepovou frekvencí 88 BPM. Což je taková běžná hodnota chvíli po pohybové aktivitě nebo když jsem hodně nervózní. Už vím, že psát přes den mi moc nejde, ale snažím se. Po obědě (tedy večer) usedám k počítači, zamotávám se do kabelu, a najednou mi po celém stole teče kafe. Po počítači taky. Zvedám ho do vzduchu, otírám ho… a zničeho nic se restartuje. Tohle už jsem jednou viděla a nebylo to dobrý. Půl hodiny adrenalinu, rozdělání, znovusložení, zapnutí. Funguje. Záplava štěstí větší než za poslední měsíc dohromady.

Neděle. Dělám milion úprav. Dohledávám detaily. Web quantifiedself.com, asi nejdůležitější rozcestník, hlásí celý den Gateway Time-out. Střelit se do hlavy se jeví jako řešení čím dál víc. Data, data, pořád data. Přestávám věřit na život po diplomce. Četli to zatím dva lidi a spellcheck. Nikdo z nich z toho umřít nechtěl, dostala jsem pár dobrých rad od všech. Sedím nad tím do půl šestý do rána a pak to posílám vedoucímu.

Pondělí. Den do odevzdání. Zjišťuju, že posílání mailů je poslední dny nějaký zadřený a vedoucímu to nedorazilo. Ve tři odpoledne mail konečně odchází. Dolaďuju to. Píšu závěr praktické části, úvod a závěr celé práce. Dostávám se do stavu zenového klidu a povznesení nad osudem. Prostě jen dělám věci, s klidem a čistou myslí. Dobře, kecám, i přes všechno povznesení to pořád bolí. Četl to další člověk, znovu dostávám pár dobrých (korektorských) rad. Nad úvodem, závěrem a citacemi, ze kterých mi zase záhadně zmizely kurzivy, sedím do půl páté do rána. Od půl páté formátujeme. Mít doma grafika, navíc s podobným denním režimem, je momentálně život zachraňující. Venku už je světlo.

Snažím se zjistit, jak hotovou diplomku dostat do ISu. Přicházím na to, že z nějakého důvodu nemám otevřený archiv závěrečné práce. Od půl sedmé v panice uháním sekretářku a modlím se, abych nemusela na studijní, kde mají jen do dvanácti. Sekretářky KISKu jsou naštěstí historicky všemohoucí bohyně, uklidňuje mě, že to zařídí, a do půl hodiny to vážně zařizuje.

V devět ráno píše vedoucí SMS, že nad tím v noci usnul. Ale že už je to lepší. Aspoň trocha radosti. Jeho poznatky už zapracovat samozřejmě nestihnu. V 9:24 posílám hotové PDF do tiskárny. Ačkoliv je to stále moje nejmíň oblíbená barva, modré desky mi přijdou jako moc fajn nápad. Z fascinace nad tou krásou jsem ani nepostřehla spojku „a“ na konci řádku v názvu. Vlastně jsem ji postřehla až odpoledne na selfíčku. Trochu mě to zabolelo, ale asi míň, než bych čekala. Venku svítí sluníčko. Spolužáci píšou na FB, že už chodí odevzdávat. V 10:22 jdu spát.

Vlastně už je úterý, den odevzdání. Spaní mi nejde. Když už mi konečně trochu začne jít, musím vstávat. Je 12:33. Roztěkaně snídám. Ve 13:06 píše tiskárna, že si to můžu jít vyzvednout. Jupí!

Cestou na zastávku si vzpomínám, že už mi neplatí průkazka na MHD a že jsem na základě dat v diplomce vyhodnotila, že se mi ani nevyplatí ji mít. Zkoumám jak objednat SMS jízdenku. Při nástupu odesílám SMS a za tři sekundy vystupuju, protože s firemním tarifem mi to prý nejde. Vracím se do trafiky pro jízdenku a čekám na další spoj. Je hrozné horko a mám pocit, že se rozpadnu na atomy, nejpozději do půl hodiny. Znovu nastupuju, jedu. Po dvou zastávkách přichází revizor. A to je to, proč to popisuju. Kdykoliv tu jízdenku nemám, nebo jen existuje ta možnost, že bych ji neměla, tak nějakého potkám. Kdybyste se mnou někdy jeli MHD, ujistěte se, že ji mám, jo? Díky.

Vyzvedávám dva výtisky diplomky a je to děsně pěkný. Ve 14:15 si dělám s diplomkou povinné selfíčko na fakultě a odevzdávám to. To je taky děsně pěkný. Euforický pocit se nedostavuje. Jen je to děsně pěkný. Vracím se domů spát.

Spaní mi pořád nejde. Ani potom mi nejde. Přijímám gratulace a údiv nad tím, že to nikde nezapíjím. Zavírám všechno co souvisí s diplomkou. O 200 tabů ve Firefoxu, celý Chrome, dva Wordy, dva Excely, OpenRefine a Pages míň. Dostavuje se pocit zvláštní lehkosti. Počítač souhlasí a přestává vydávat zvuky vzlétajícího Airbusu. 2:21, jdu spát. Trvá to deset a půl hodiny a je to krásné.

 

Ponaučení

• Jasně, vždycky je na to nekonečně času. A pak je ho nekonečně málo. Tohle jsem se měla naučit už u bakalářky. Myslela jsem si, že jsem se to naučila. Bylo to ještě horší.
• Dát si na to víc času znamená víc to odkládat.
• Podvědomé kalkulace typu „potřebuju napsat stránku denně a krásně to stíhám“ vůbec nefungují. Některé věci se píšou skoro samy a jiné hrozně bolí. A navíc se vždycky najde den „dneska jsem nic nenapsala, ale doženu to zítra“.
• Někdy je takových dní i čtrnáct za sebou.
• Nestíhat není adrenalin. Je to nekonečnej opruz.
• Mít skvělýho vedoucího je skvělý. Posílat mu to po dávkách na poslední chvíli není skvělý. To pak ani skvělej vedoucí nepomůže.
• Diplomka je sice dvakrát delší než bakalářka, ale na druhou náročnější na napsání.
• Hlava asi nemůže z přetlaku informací samovolně prasknout.
• Psát o tématu, o kterém vím už hodně je mnohem horší než psát o něčem, o čem nevím nic. Pokud se to nepojí se zjišťováním nových fascinujících věcí, dovedla bych to všechno obsáhnout ve dvaceti tweetech s tím, že je to přece zřejmý. Já vím, že pro ostatní ne, ale mě už nic nestimuluje nad tím přemýšlet.
• Už chápu, co spolužák myslel tím, že mu diplomka vzala půlku života.
• Taky už rozumím lidem, kteří všechno odstudovali a psaní diplomky odkládali tak dlouho, že se to už nikdy nestalo.
• Ten „epic win feeling“ nepřišel ani po vyspání. Tak jako nepřišel po konci základní školy, po maturitě, bakalářských státnicích. Člověk se necítí jinak, jen je chvilku divný, že najednou nemusí psát nebo se učit.
• Prohlašovala jsem, že jen co to dopíšu, přestávám o sobě trackovat naprosto cokoliv. Samozřejmě že se to nestalo. Data o tom, jak dlouho spím, jsou příliš zajímavá. Kroky a GPS poloha se trackují samy. A to, co se manuálně zadává, jsem přestala sledovat už dávno.
• Taky jsem říkala, že o tom tématu už nikdy nechci slyšet. Nebo aspoň do obhajoby. Vydržela jsem to týden a pak jsem se stejně musela vybrečet nad cizím neštěstím.

A věc co není poznatek a poučení, ale čistá radost: dostala jsem za dopsání knížku, kterou jsem úplně nejvíc potřebovala. ♥

Díky za pozornost. Zjistila jsem, že mě zase docela baví psát blog. Příště snad o něčem jiném než o diplomce. :-)

 

Share

Tags