Poslední dva roky byly jeden. Jenom delší.

Nejsem moc dobrá v bilancování na konci roku. Většinou si otevřu v prohlížeči s dostatečným předstihem několik stránek o tom, jak správně uplynulý rok zhodnotit a nachystat se na ten příští, někdy kolem dubna už je mi trochu trapně, když k nim dojedu a v srpnu si říkám, že už nemá cenu mít je tu otevřené.

Letos mi tu přibylo ještě tohle, což bude určitě taky fajn si projít, ale tuším, že se to jen tak nestane.

Nějaké to shrnutí předchozího roku jsem na blogu zvládla naposledy s rokem 2017. Publikovala jsem to v dubnu 2018, což jsou skoro čtyři roky.

Letos mám jistou abstraktní potřebu si shrnout, jaký poslední rok byl, ale vzhledem k tomu, jak život aktuálně vypadá jsou 2020 a 2021 pocitově rok jenom jeden.

Co přesně se dělo v roce 2020 si ostatně vybavuju dost matně.

Přišel COVID-19. Byli jsme všichni nepojmenovatelně dlouhé časové úseky doma. Zatímco spousta lidí ztratila práci, nebo ji neztratila, ale nemohla ji dost dobře dělat, nebo ji mohla dělat, ale prostě jí nebylo tolik a tak vyplňovali svůj čas rozličnými způsoby, já o různé pracovní činnosti neměla nouzi.

Pamatuju si, jak jsem se koncem roku 2019 točila na židli v kanceláři na rektorátu Masarykovy univerzity, snažila se přimět dávat články na web, protože proto jsem tam přišla, a stěžovala si, že je fakt bláznivý, jak vědecká rubrika Guardianu přetéká články o té nové nemoci ve Wuchanu. O pár měsíců později mi to přišlo naprosto absurdní.

Pamatuju si, jak jsem dala na FB Masarykovy univerzity status o tom, že prezenční výuka se s okamžitou platností ruší a přichází opatření proti šíření nemoci, odpovídala na desítky komentářů o tom, že ano, seberte se z přednášky a běžte domů, teď hned, řekněte to vyučujícímu a běžte, vážně. Pak jsem rychle šla koupit chleba a sledovala, jak komentáře přibývají po desítkách, a pokračovala v odpovídání až do večera.

A potom každý další a další den, kdy jsme celé dny zpracovávali a komunikovali co se smí a nesmí a co se bude dít s výukou a kam se obracet, když máte nejasnosti. A všichni nejasnosti měli.

Začali jsme aspoň jednou týdně chodit na kolo, i když byla zima, a jezdili jsme až autisticky specifický okruh na cca hodinu a dost to pomáhalo.

Experimentovala jsem s pečením housek a rohlíků a jiných věcí, ale pak to přešlo. Když jsem musela občas do obchodu, bylo to jak postapokalyptická výprava, kdy bylo cílem zvládnout to rychle a přinést toho domů co nejvíc. A to pak taky přešlo.

Zapojila jsem se do (další) předvolební kampaně do Senátu a bylo to fakt zajímavé. V regionu, který by se dal označit přinejmenším za specifický a komplikovaný a čtení skupin místních lidí mi dělalo dost nekomfortní výlety mimo sociální bublinu, abych tak vyjádřila. Ne, že bych úplně ztratila víru v lidstvo, ale místy se to trochu blížilo.

Byli jsme na dovolené na Islandu. Podruhé. Když mi dělali odběr pro PCR test na letišti v Reykjavíku, věděla jsem, do čeho jdu, protože na ORL mi už předtím dělali různé děsivé věci včetně takového stěru. I proto jsem se bála. Teď to patří mezi věci, na které jsme si dávno zvykli. Na ORL jsem se mimochodem podívala i čerstvě po dovolené se zaseklou rybí kostí v krku. Dělali mi zase děsivé věci, kost nenašli, ale ujistili mě, že na rybí kost v krku se velmi pravděpodobně umřít nedá. Což zní jako věc, co se hodí si pamatovat.

Počasí na Islandu bylo náročné. Ne tak běžně náročné, fakt náročné. Za celou dovolenou jsme viděli asi 12 hodin sluníčka, v různé dny a vždycky jen na chvilku. Počítali jsme to. Což se nedobře slučuje s naším způsobem cestování bez auta. Stopování nebylo o moc horší než bez pandemie. Nicméně ono víc než jen špatné počasí nám opět zkazilo plány na hezký trek v odlehlejších oblastech a po pár dnech jsme skončili velmi promočení, zmrzlí a zničení někde. Někde jinde než jsme chtěli a nakopnutý palec a další drobné události nám způsobily dost dlouhou dovolenou bez plánů. 

Takže jsme projeli různými způsoby různé části Islandu a hodněkrát jsme se koupali v teplých pramenech a bazénech, Severskou mytologii od Gaimana jsem přečetla za pár dní a pak jsem se pustila do své druhé největší knižní nemesis Tuláka po hvězdách (ale na to se mě zeptejte osobně nebo vůbec), chodili jsme po sopkách i v jeskyních a po ostrovech a koukali na papuchalky a viděli spousty vodopádů a byli na poloostrově Snaefellsnes, protože se tam odehrává Cesta do středu země (kterou jsem četla v autobuse mezi Mexikem a Belize) a viděli jsme vyvřelou lávu různých struktur a barev a tvarů a celou dobu bylo zataženo a foukalo a nebo pršelo a nebo všechno dohromady. A hodně jsme jedli, uzené ryby a rybí polívky a ryby dělané v kastrůlku na vařiči a taky koně (málo se to ví, ale na Islandu se koně běžně jedí a ač jsem měla zpočátku zábrany, koně v mých očích po dvou stejcích výrazně stoupli v oblibě) a Petr ovčí hlavu (ale já ne, protože je to nechutný).

A v Reykjavíku jsme strávili víc dní než jsme čekali, že může být zábavné, a stejně jsme všechno nestihli, ale byli jsme v muzeích a galeriích a přivezla jsem si odtamtud sprostý plakát z výstavy Gilberta a George. Teď ho mám zarámovaný na stěně vedle počítače a pravidelně mi zvedá náladu.

Zní to celé skvěle, ale vlastně jsem byla hodněkrát v rozpoložení, že už nikdy rozhodně na Island nepojedu a že jsem připravená hned zítra sednout na letadlo a vrátit se domů. Na fotkách to všechno vypadá ale dobře, protože na fotkách není zima a nefouká. O rok později jsem na základě předpovědi počasí opatrně připustila, že bychom třeba mohli jet na Island a všem to vlastně vehementně doporučuju, ale vrátila jsem se z dovolené vyčerpanější než když jsme na ni odjížděli. A už tehdy jsem byla vyčerpaná hodně.

A pak byl podzim a předvolební kampaň vrcholila a byly volby, a pak druhé kolo, protože tak to v senátních volbách chodí, a celé to dobře dopadlo, z čehož mívám pravidelně radost i teď, protože to znamená, že je v Senátu další člověk, o kterém si myslím, že by tam rozhodně měl být. Tedy měla.

Taky na podzim pokračovaly všechny ty covidové peripetie a další opatření. Okořeněné tím, že se nám v práci začal rozpadat tým a atmosféra byla neblahá a vůbec. Tou dobou jsem se ještě bála, abych nepřišla o práci, protože kdoví, jak to bude vidět nový dočasný nadřízený a pak ten stálý (a po něm ještě další ale to jsem tehdy nevěděla). Když byl nouzový stav a nesmělo se chodit v noci ven, tak jsme potají ven chodili, na procházky do parku. Přes den tam bylo moc plno a večer skoro nikdo a byl to takový náš čas. To nám vydrželo skoro celou zimu. V práci mělo všechno dost upadající tendenci. Kromě pracovního vytížení, které s poradami třikrát týdně v osm ráno nabralo tendenci zcela opačnou a já jsem plíživě začala uvažovat, jaké by to bylo poprvé v životě práci změnit.

Začátkem roku 2021 jsem sebrala odvahu (a potlačila plachost) a začala chodit na pravidelné cally s kamarády s kódovým označením „muflon“, kde jsme se každý týden scházeli a povídali si o tom, jak žijeme. Vlastně to bylo skvělé, tolik sociálního života jako tehdy jsem neměla už měsíce, možná i roky. I když jsem neměla kameru a často dělala nějakou práci i během toho, nebo aspoň o práci hodně mluvila (pardon, všichni, kdo jste to museli poslouchat). Ale taky jsem díky tomu občas šla s někým z kamarádů na procházku, a často to byli lidi, se kterými jsem se několik let neviděla a nebavila, protože jsem ten člověk, kterého tak dlouho zvou ostatní na večírky, aniž by se ukázal, až potom prostě přestanou. Nejsem úplně večírkový typ. Ale procházkový jo!

A pak přišlo jaro. Začali jsme zase jezdit na kole (dostala jsem k narozeninám skvělé kolo, které je mi tak akorát a je krásné a od té doby se snažím prodat to staré, co je taky krásné, akorát mi bylo trochu velké). Je to nádhera, jezdit na adekvátně velkém, tedy malém, a lehkém kole. 

Taky jsem si vyvinula jistou obsesi pokojovými rostlinami. Decentní sbírku rýmovníků, kterou mi darovala maminka na podzim, a několika dalších obskurních rostlin, co s námi žijí už roky (avokádo, ananas, divná přestárlá palma co se ukázala být dracénou, smradka neboli voskovka, co je nejspíš letitá a nádherně a čím dál víc kvete, ale extrémně voní, nebo pilea, která ty hezké piley, co mají všichni ostatní, rozhodně nepřipomíná a je to hlavně neoddělitelné klubko kořenů a stonků) doplnily mnohé další dary a úlovky. 

Aloe, co vypadá trochu jako agáve, které jsem od svilušek a následně hnití zachraňovala všemi různými prostředky. Dalších asi dvacet rýmovníků, co jsem úspěšně rozmnožila a pak neméně úspěšně rozdala (většinu z nich). Potos, co má růst jak blázen, ale vůbec neroste a dvě monstery k té, co jsme před mnoha lety našli jako zakořeněný list u popelnic. Tak jsem konečně zjistila, že za oknem na sluníčku není šťastná. No nic. A několik druhů tchyniných jazyků, co mě fascinují, a kalatea, která má být podle všeho už dávno mrtvá, ale skvěle prosperuje a další druhy kytek.

Mimochodem, můj nejoblíbenější způsob nabývání nových rostlin je kradení. Na spoustě míst jsou rostliny, co tam jsou už od počátku věků a nějak více či méně přežívají a někdo se o ně více či méně stará, ale většinou to není žádná sláva. Takže když si jich kousek vezmu nebo jim vytáhnu nějaké mladé, vlastně jim udělám dobrou službu, protože rostliny se jistě chtějí množit, a já mám adrenalin a zábavu a novou kytku. Naprosto legitimní.

Koncem března mě napadlo pustit si po nějaké době Manic Street Preachers. Od té doby neposlouchám nic jiného. Občas sólové album jejich textaře a baskytaristy (které je mimochodem úplně bez basové kytary). Mají tolik různých alb, že je to pořád docela pestrý výběr. Ne, že by neexistovaly jiné kapely, které bych si chtěla pustit, jenom ne zrovna teď. Ale to zase přijde. Možná.

Do té doby jsem občas poslouchala nějaké playlisty na Spotify, ale ve skutečnosti hrozně nemám ráda playlisty a věřím v to, že hudební album je kompaktní celek a nedává smysl ho trhat. Takže jako starý člověk poslouchám prostě empétrojky a kupuju si hudbu na iTunes. A taky jsem si možná koupila dvě CD a mám nutkání v tom pokračovat. Ne, že bych měla kde si je přehrát, ale sběratelská a emocionální hodnota (CDčka mají potisk a hezké barevné booklety s fotkami a texty) tu pořád je.

Zpátky k práci. Během jara moje nespokojenost se stavem věcí dosáhla vrcholu a na konci května jsem po více než osmi letech na MUNI podala výpověď. Bylo to děsivé a stresující a následně skvělé a osvobozující. Od srpna jsem tak oficiálně OSVČ. Ne, že bych neměla co na práci, jak už se mi to tak stává, nějaká ta práce si mě vždycky najde sama, ale zároveň nemůžu říct, že by si mě nemohla najít ještě nějaká. Knihu Na volné noze jsem ještě celou nepřečetla a celkem dle očekávání bojuju s vyvážením volného a pracovního času a pracovní morálkou a adekvátním výdělkem a vůbec věcmi, co se tam píší. Zároveň je ale celkem úleva nebýt „součástí skvělého pracovního kolektivu“ atd. atp., jak se píše v inzerátech. Ve kterých se vůbec píšou věci, podle kterých asi všude pracují jenom supermani se spoustou geniálních skills a za osm hodin denně zvládnou práci za pět lidí. Ale nestěžuju si, spíš naopak. Tak, jak bylo odejít děsivé rozhodnutí a zpětně doceňuju některé aspekty hezkého stabilního zaměstnání a pracovního úvazku, tak mi přijde fajn mít tohle za sebou. Krátko- středně- a dlouhodobé plánování bych jistě měla dělat, ale momentálně nedělám. Profil na LinkedInu jsem si pro všechny případy zaktualizovala.

Na dovolené jsme letos byli zase ve Skandinávii. Odjížděli jsme na ni s dost pokleslou morálkou a vlastně jsme ve tři ráno sbalení seděli doma, venku lilo a my uvažovali, jestli vůbec jedeme, protože předpověď byla v celém Norsku strašná a šrámy na duši z počasí z loňska se ještě pořád úplně nezhojily. Nakonec jsme se sebrali a odjeli a bylo to dobře. Z Polska do Norska jsme letěli letadlem a pak jsme už jen hodně jezdili vlakem (a občas autobusem). Plán, kam vlastně jedeme, jsme ladili ještě po cestě.

Jeli jsme do Otty a do Trondheimu a pak za polární kruh a tam jsme strávili asi 17 dní v divočině (s jednou cestou do supermarketu co zabrala asi den, a s přechodem hranic do Švédska, kde jsme prošli legendárně drsným Sarekem a skončili v Kvikkjokku, ve kterém jsme dva roky zpět na podzim začínali cestu). Taky foukalo a pršelo, ale taky svítilo sluníčko a šlo se hezky i blbě a bylo to různorodé a pestré a dlouhé a vůbec jak to máme rádi. Asi už jsem trochu slíbila, že se o tom někdy rozepíšu, takže by se to nejspíš mělo stát. Tudíž bych protentokrát zůstala u toho, že dlouhé treky v divočině jsou bezva, i když občas to člověk nesnáší, ale to je na tom taky skvělé, protože nakonec nemá jinou možnost než to snést. Takže dovolená letos super.

A pak následovala druhá, vlastně neméně náročná část, kdy jsme měli spousty dní na interrailu a jeli přes celé Švédsko na jih a pak do Kodaně, po pár dnech do Amsterdamu, pak do Leidenu, do Haagu, do Bruselu. Spousta věcí (hlavně dinosaurů), spousta zážitků a na Instagramu jsem se ještě vrátit nestihla, a to tam dávám fotky denně (vlastně už veskrze jen pro rodinu, ale já to chápu, kdo chce sledovat fotky z dovolené půl roku, že).

Mimochodem, letos jsem s sebou měla ke čtení Hold Katalánsku a bylo to skvělé. Ví se to míň, než by mělo, ale Orwell byl skvělý reportér a člověk to zhltne i když ho třeba nezajímá španělská občanská válka a není socialista. A když jo, tím líp.

Ačkoliv je to od dovolené skoro půl roku, co se stalo od té doby se taky pojmenovává těžko. Začala jsem s novou prací dělat věci, co jsem vlastně nikdy dělat nechtěla a myslela si, že se na to vůbec nehodím. O pár měsíců později mi přijde, že už to mám celkem pod kontrolou. Učím se opustit svoje toxické pracovní návyky z minula a nebýt k dispozici úplně celý den každý den, ctít večery a víkendy a svátky – u sebe, ale i u ostatních. Protože pracovní maily a messengery sice samozřejmě nikdo v nelidské časy otvírat nemusí, ale stejně to skoro všichni děláme a nic dobrého z toho není.

Začala jsem na cesty po městě používat Nextbike a je to rychlé a fajn. Zorganizovala jsem v Brně rozlučku se svobodou pro kamaráda z Prahy a spali jsme v krytu pod Špilberkem. Bylo to… zážitkové. Stejně jako jejich svatba v Blatné (což je tak celou republiku od Brna) s probleskujícími motivy Jurského parku. To člověk jen tak nezažije. MFDF Jihlava proběhl letos jak fyzicky, tak online, ale po té reálné části už jsem vlastně vůbec neměla sílu na dalších 14 dní online.

Zjistila jsem taky, že redesignovaná titulní stránka Mashable vypadá podobně jako šablona blogu, kterou tu mám od roku 2017 (stejně jako úkol dokončit její nastavení tak, aby to vypadalo nejlíp.) Before it was cool!

A začala jsem se učit velšsky, momentálně mám na Duolingu skoro čtyřměsíční streak. Proč přesně těžko říct, ale nějak se mi vyvinula fascinace Walesem (a hady, ale to se nepřekrývá ani nesouvisí). Možná během fotbalového Eura – ne, že bych běžně sledovala fotbal, ale Euro je velká věc a dost mě bavilo číst online reportáže na iRozhlasu. Historicky a kulturně je Wales fakt zajímavá země, kterou spousta lidí nevnímá ani jako zemi. Mají tam hory, údolí, moře, nejzásadnější pokrm je pórek a na vlajce mají hustýho draka. A jazyk, kterým sice většina lidí nemluví, ale daří se jim kolem něj budovat jistý cool faktor a ač nemá moc mluvčích, rozhodně nikam nemizí. A vypadá i zní dost jinak než jazyky, se kterými se tak člověk běžně setkává. Za mě dobrý, a už jsem sledovala s velšským komentářem i dva fotbalové zápasy. Sice jsem rozuměla v zásadě jen číslovkám a slovu míč, ale byly tam anglické titulky. Mimochodem, velšský ženský fotbal dostává stejnou pozornost jako ten mužský. Schopnost nadchnout se pro poměrně obskurní věci mě tedy zjevně neopouští.

Čímž bych ukončila shrnutí posledních dvou let, opět bez toho, že bych je jakkoliv zreflektovala nebo si stanovila cíle pro další rok až několik. A jsem s tím takhle spokojená. Bylo mi třicet a bude mi víc (alespoň o trochu víc už docela jistě) a život se děje. Přijde mi to tak správné.

Share

Tags