Píšu diplomku, týden sedmý

Narazila jsem na článek Top Tips For Writing a Blog Post in 30 Minutes. Sice jsem ho nečetla, ale inspiroval mě, že bych mohla zas něco napsat. Já bych tedy pořád něco psala, pokud se to netýká toho, co bych psát měla. Třeba diplomky. Nebo blogu. Nebo blogu o tom co jsem říkala na NMI, což jsem slíbila. Ale chtěla jsem napsat o tom, jak mě sere taková ta malá česká neprofesionalita. Jako když někdo pohrdavě tweetuje o klientech a myslí si, jak není anonymní, když má web v profilu. A o tom jak je blbý říkat si o prachy za vlastní práci (dokud se to člověk nenaučí). Protože hodinová mzda za práci, která je víceméně kreativní a taky trochu zodpovědná, a nedá se to měřit tak dobře jako třeba házení lopatou (v MHD lopatou házet nemůžete, ale vymýšlet geniální věci ano) je peklo a vygenerovat počet hodin, co si chci nechat zaplatit je skoro stejně náročné jako je odpracovat (zvlášť když je to za čtvrt roku). A pak to stejně vždycky podstřelím, protože nevím, jakým koeficientem pravdy ta skoro reálně vypadající čísla násobit aby to aspoň víceméně reflektovalo skutečnost.

A to jsou ty malé pains in the ass co mě odvádí pravidelně od diplomky.

Ne, že bych nepsala. Vytiskla jsem si to, co už mám napsané. Rozstříhala jsem to po odstavcích a rozeskupila to tak, že to má víceméně návaznost. Psát takhle dlouhý text na třináctipalcovém displeji totiž taky není zrovna med, když při psaní odstavce už v podstatě nevidíte na ten předchozí.

Postahovala jsem si zase hromadu zdrojů. Čím dál víc mám pocit, že se mi to během psaní mění pod rukama. Tak třeba, že je významový rozdíl mezi Quantified Self a quantified self jsem doteď nevěděla. Bojím se trochu zjišťovat další věci, protože už teď mám pocit, že o tom víc nevím než vím. Textu tak nějak pozoruhodně nepřibývá. I s bakalářkou už jsem byla touhle dobou dál. Za pět týdnů bych měla odevzdávat. Tak, na konci června je taky docela hezký termín, ne?

Pořád mi do psaní totiž leze život a ještě jsem ho nezvládla odstřihnout. Oslava babiččiných narozenin se vynechat přece nedá (ale s cestou a tak podobně je to akce na den a půl). Koupila jsem si nová sluchátka (měsíc po tom co jsem stejná nová sluchátka za dva dny ztratila). Zjistila jsem, že nemůžu najít hudbu co mě při psaní neruší (příliš se na ni nesoustředím). Ale zároveň se mi líp píše když něco poslouchám. Jen to nesmí být česky ani anglicky. Ani moc agresivní nebo nahlas (nějak se mi mění vkus, snad jen dočasně). Dřív mi docela fungoval Astronautalis – pro pocit, že mi něco hraje, ale nezaujme mě to natolik, abych se na to soustředila. Jenže jsem ho smazala. Mám asi 80 GB hudby a nemám co poslouchat, meh.

A taky bych se pořád chtěla začít hýbat, chodit na kolo a tak. Což závisí na počasí a to je pořád proměnlivé. Začala mě totiž nějak bolet zápěstí, a nevím, jestli z toho jak sedím u klávesnice, nebo z touchpadu (trackpadu?) nebo něčeho jinýho. Ale tak nějak mě to k psaní taky moc nemotivuje. Stáhla jsem si aplikaci která počítá udělané dřepy, tak dřepuju s telefonem před obličejem. Je to divný, ale asi to funguje. Data, co k ničemu nepoužiju, ale… Zase jsem ve fázi, kdy mi přijde víc fajn dělat věci než je trackovat. Asi v pořádku.

↑ Tohle na mě vykouklo z Ebsca, tak dík za vtip.

Jo, a ta diplomka. Vždycky, když se mě na ni ptá rodina, říkám, že píšu, ale nedá se úplně říct, jak jsem daleko, protože je to rozepsané a ty znaky o ničem nevypovídají. Ve skutečnosti si oni představují, že už to skoro mám (já si to trochu představuju taky), ale nejsem ani ve čtvrtině. Tedy, na znaky. 32 233. Ale to přece nejde takhle říct. :-)

Share

Tags