Píšu diplomku, týden dvanáctý až šestnáctý
Konečně se stalo to, na co měla spousta lidí vtipné narážky – už píšu víc diplomku než blog. Pokaždé, když bych něco napsala na blog, tak je to uprostřed týdne, takže čekám na víkend, a najednou je o týden víc a zas se to úplně nehodí…
Ono to psaní diplomky není zábavnější, než psaní blogu. Dokonce to není ani tak zábavné, aby o tom mělo smysl něco psát. Takže uběhlo asi pět týdnů, aniž by přišel natolik silný zážitek, který by bylo potřeba zmínit.
Do knihovny nechodím, pracovat do práce taky už dávno nechodím. Moc se to neosvědčilo. Do knihovny se přiměju jít jen výjimečně a jen proto, že je tak nějak příjemnější procházet e-zdroje na eduroamu než doma na VPN. Vlastně už tak obecně moc nikam nechodím. Dny vypadají všechny dost podobně – vstanu, dělám nějakou tu práci a pak věci, co nedovedu pojmenovat a vlastně si ani vybavit, co je to za věci, a najednou je večer, takže usedám k diplomce (potažmo začínám rituální tanec mezi taby v prohlížeči, s cílem se přinutit zakotvit v otevřeném dokumentu s půvabným názvem „dp.pages“) a víc než na řádcích s textem visím na počtu znaků. Už by to byla taková moc pěkná bakalářka. Jenže to má být dvakrát delší.
Denně si dělám screenshoty a chodím spát s nadějí, že zítra napíšu spousty tisíc znaků a přiblížím se konci a budu to báječně stíhat… A nikdy se to nestane. Vytiskla jsem si to ve fázi „nevím jak dál“ a s tužkou a hromadou papírů několikrát hledala, jak tedy dál. S uspokojením musím říct, že jsem se z té fáze dostala a už zase opravdu píšu. Momentálně o věcech, u kterých to zase tolik nebolí, protože jsou zajímavé. Zabíhám možná do větších detailů, než by bylo adekvátní, ale nechávám se fascinovat. To je to, co mě na tom docela baví. Jenže je toho spíš míň než toho, co znám už tam i zpět a psát o tom není zrovna moc stimulující (nad tím už jsem tu ostatně brečela).
Prodělala jsem si taky depresi nad tím, že co se adopce nových technologií a s nimi souvisejících trendů (a jejich akademickým zkoumáním) jsme na tom v ČR asi jako Uzbekistán nebo Ázerbajdžán. Zatímco většina více či aspoň srovnatelně vyspělého světa si fascinaci věcmi jako je Quantified self odbyla přibližně okolo let 2010 a 2011, ti trochu pozadu asi v roce 2012, u nás je to pořád něco jako neznámý trend. Asi třikrát do roka někde vyjde článek o tom že je to „wow“ a „cool“ a taky tak trochu úchylný, a jednou až dvakrát do roka o tom někde mluvím já. Ale jinak je to věc známá odhadem pro pár stovek až nižších tisíců lidí, a to na úrovni „už jsem o tom někdy slyšel“. Ve všech evropských zemích (jo, i na Slovensku) se dělají Quantified self meetups, z ČR je bylo, už to radši zase zrušili na webu QS několik (v jednotkách) registrovaných lidí, co by se někdy chtěli sejít, ale jen tak se to nestane. O nějakém zkoumání selftrackingu a č
ímkoliv co s tím souvisí na akademické půdě si u nás můžu nechat jenom zdát (zatímco ve světě se to jen od té doby, co jsem o tom psala bakalářku, rozfrčelo fakt hodně). Ach jo.
Ráda bych v tom, co už mám napsáno viděla nějaký pěkný kompaktní text, který se dá dál rozvíjet, a tuze bych chtěla umět začít psát u první kapitoly a skončit tou poslední. Momentálně mám spousty odstavců, přičemž některé spolu souvisí, ale často se nachází nejen na jiné straně, ale i v jiné půlce dokumentu. Spoléhám na to, že až mi dojdou ty zábavnější pasáže, zase si to vytisknu a poskládám to jako puzzle do mozaiky, která po drobné úpravě začne dávat skvělý smysl.
A těším se, až se teorií propíšu k nějaké práci s vlastními daty. Tou teď trochu prokrastinuju (s tím, že se mi to bude hodit později, takže to není úplně ztracený čas). Tak jsem třeba zjistila, že jsem se loni na chvíli ocitla někde v oblasti rovníku, jen o tom vůbec nevím. Bude to pěkný příspěvek k přesnosti měření aplikací závislých na GPS.
Share Tags
