Píšu diplomku, týden desátý a jedenáctý
Asi jsem ztratila přehled o tom, kolik týdnů už od mého „ode dneška píšu diplomku“ uběhlo. Odhaduju, že dnes skončil týden jedenáctý.
Zase se toho moc nestalo. Kromě těch dnů „zítra půjdu do knihovny a budu psát“, což proběhlo přesně jednou. Začalo být počasí na kolo, na což se těším v podstatě už od minulého léta, takže vlastně jediný důvod návštěvy knihovny byla záminka se na něj konečně posadit. A pak ještě dvakrát, tentokrát už bez té knihovny.
Potřebovala jsem si udělat „čtecí den“, nebo vlastně tři. Ne k diplomce, bohužel. Vzhledem k tomu, že jsem už asi dva roky nečetla žádnou beletrii, můj mozek usoudil že zrovna teď bude ta správná chvíle. Po oddechovém filmu Divergence, který mě docela zaujal, protože mám slabost pro takové ty postapokalyptické světy se společenským řádem vykazujícím znaky totality, kterou si ovšem nikdo (až na hlavního hrdinu, samozřejmě) neuvědomuje, jsem si musela přečíst předlohu. A protože je to trilogie, tak i další díl. Ve stejný den. A ten končí hrozným cliffhangerem, takže jsem další dva dny četla ještě třetí. A pak ještě sérii povídek, které jsou něco jako prequel. Nebyla to žádná hodnotná četba a vzhledem k tomu, že je to něco jako scifi pro holky v pubertě to není úplně s podivem, ale bavilo mě to.
Zásadní poznatek: V rámci svého mentálního vývoje už jsem dospěla do fáze, kdy si chci věci spíš kupovat než je někde jen tak stahovat. Jako třeba hudbu nebo knihy. Nebo audioknihy. Málokdy to ale vážně udělám, protože to provází dvě situace: jako se mi právě stalo u Divergence a pokračování – prostě to není. Nikde. Hledám a v hlavě mi pulsuje „shut up and take my money“, ale nikdo mi to jako ebook nechce prodat. Takže se jdu smířit s tím že na uložtu to mají. Smutná. Situace číslo dvě – uvidím cenu, zvedne se mi adrenalin a srdeční puls asi na dvojnásobek a uvědomím si, že to vlastně zas tolik nechci.
Taky jsem si uvědomila, proč mám takový problém si prostě sednout a tu diplomku psát. Není to obyčejný kopr ani lenost, ani nedostatek motivace ve smyslu marnosti celého počínání a ztráty cíle a tak vůbec. Jen mě prostě vůbec nic nestimuluje. Rozsáhlejší vysvětlení: samozřejmě na to nikdo tak úplně moc nevěří a existuje k tomu spousty výhrad a zpochybnění, nicméně – už několikrát jsem se setkala s MBTI a musela si ho udělat. S odstupem pár let a v různých situacích. Vždycky mi vyšlo stejně. Jsem prý úplně typický příklad ENTP. Popis hovoří o mé všestranné úžanosti a tak, to je jasné – a kdo by tomu nechtěl věřit. Totiž, fakt si myslím že to na mě z velké části sedí (i když je to, s nadsázkou řečeno, tak nějak vědečtější psychotestík z bravíčka).
A přesně tam někde v tom popisu (a dá se jich najít na internetu nespočet) sedí taky můj zásadní problém. Onen nedostatek stimulace. Vzhledem k tomu, že mám psát o tématu, kterým se už nejmíň dva roky více či méně intenzivně zabývám, vím o tom docela dost. Vlastně spíš fakt hodně. A já se tématem potřebuju probádat, prozkoumat co a jak a potom o tom dovedu psát. Teď jsem ve stavu kdy o tom vlastně nechci psát, protože už se o tom nemálo napsalo (i když ne na akademické půdě a už vůbec ne u nás) a já už jsem dosáhla maxima nových poznatků, které si dovedu připustit. V podstatě by bylo jednoduché si teď sednout a napsat to, ale vnitřně s tím mám ukrutný problém. Po třech větách nevím, co napsat dál, protože mi to přijde jasné, protože prostě vím, jak to je. A tak koukám na ty tři věty, představuju si, jak je z nich celý odstavec a pak kapitola, protože to je to, co jsem k tomu chtěla říct. Rozepisovat to víc nemá smysl, protože to je přece jasné. Amerika už byla objevena a kreslit její mapu je zbytečné.
Znaků je bídných necelých 50 000 a pořád to není všechno jen česky a z mojí hlavy. A nebo je to z mojí bakalářky. Ale tenhle týden budu mít zaručeně železnou morálku a prostě budu psát. Jo. Jasně.
Share Tags
