Psala jsem bakalářku – den 80: Vytištěno

Původně jsem chtěla nechat nadpis „píšu bakalářku“, jenomže už ji nepíšu, tak jsem pro zachování kontinuity nechala alespoň den. Je potřeba pokračovat až do odevzdání.

Spolubydlící mi zakázala to po odeslání k tisku číst. Takže jsem ji nečetla. Četla ji ona. Ve tři ráno mi oznámila, že mám na páté straně dokumentu (bibliografický záznam, anotace česká, anglická) dvě slova naformátovaná Arialem (pozůstatek z gdocs) a díky autocorrectu dvě anglická slova slitá v jedno. Na pokraji omdlení polila mě hrůza. Nakonec to dobře dopadlo, stránku jsem opravila a byla vytištěna ještě jednou. Odmítám to otevírat, bojím se, co bych tam ještě našla.

Ve chvíli, kdy jsem se probudila, čekala mě SMS se zprávou, že už je nejen vytištěno, ale i svázáno. Bylo to skvělé. Dovolím si poprvé použít fotografii, kterou jsem nevytvořila já (neb ta nádhera ještě neprošla mýma rukama), bez svolení autora – výplod mé dlouhotrvající intelektuální činnosti vypadá takhle:

[vypadal hezky. Ale zmizel. Já ho najdu.]

Toho, že nemusím psát, jsem si užívala asi půl dne. Pak mě popadla strašná potřeba něco dělat. Psaní se mi zarylo pod kůži. Klidně bych zase něco psala znova. Už po dni mám sklony si všechny prožité hrůzy a utrpení zlehčovat. I přesto, že ono velmi intenzivní finále mám stále v živé paměti. Najednou mi to nepřijde zase tak strašné. Pocit euforie, že už to mám konečně za sebou se zatím nedostavil. Snad přijde, až to zítra odevzdám, nerada bych o něj přišla.

Ptalo se mě na to tolik lidí, že jsem se rozhodla to fakt udělat – vytvářím si tabulku s počtem znaků v blogu a počtem znaků v bakalářce, den po dni. Půjde z toho vyčíst spousta skvělých věcí. Meta-meta-meta-psaní. A pak o tom sem napíšu. Meta-meta-meta-meta. Když už mám dopsáno, o jedno meta to vlastně asi přichází. Každopádně, víc meta už asi neunesu.

The end is near!