Proč je povinná maturita z matematiky nesmysl


… Ze kterého je mi úzko.

Už dlouho chci zase začít psát blog a mám spousty věcí, o kterých bych napsat chtěla. Jenže jak to tak bývá, když se má člověk hezky, k akci ho to nedonutí. Zpráva o schválení novely obsahující povinné maturity z matematiky mnou však natolik pohnula, že mě to k akci donutilo.

DSCF7141Fotka z maturitního tabla

 

Přijde mi to špatně na tolika úrovních, že je komentář na Facebooku nepostihne, takže konečně došlo na blog.

Popravdě, jen z představy povinné maturity z matematiky je mi úzko. A trochu fyzicky špatně, stísněný pocit prokládaný tlumeným vztekem a pocitem bezpráví. A to přesto, že se mě to netýká.

Vezmu to od začátku a z čistě osobního hlediska. Když jsem končila základní školu, byla jsem ukrutně fascinována dokumentárním filmem a nadevše jsem toužila jít studovat dokument na FAMU. Jít na gymnázium byla tudíž naprosto logická volba, zvlášť, když Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě zakládali tehdy ještě studenti našeho gymnázia. Jenže kromě nadšení pro dokument, přemýšlení o světě a tříbení názorů na téměř cokoliv jsem si ze základní školy – kde mě potkalo i spousty skvělých věcí, včetně podpory mnoha vyučujících v růstu nad rámec školních osnov – i pár pro budoucnost docela zásadních problémů.

Přibližně do šesté třídy jsem neměla se žádným předmětem problém, naopak. Chodila jsem na olympiády z češtiny i matematiky, na přírodovědný kroužek a různé soutěže v rámci něj, na kroužek zdravotnický a dopravní, taktéž včetně soutěží, na konverzace v angličtině i němčině. Což mi až na tu matematiku vydrželo až do konce základní školní docházky. S tou matematikou začal být problém. Na druhém stupni naše třída vystřídala, z mnoha různých důvodů, asi šest učitelů a učitelek matematiky. Někteří byli skvělí, schopní nadchnout a naučit minimálně požadovanou látku celou třídu. Jiní si zkrátka odučili, občas vyzkoušeli nebo napsali písemku a moc je to nezajímalo. Další nebyli dobří ani v pedagogickém přístupu, ani v předávání znalostí (například šovinista povolaný z důchodu, který měl jasno ve všem, zejména pak v tom, že holky neumí počítat, což se nebál dát několikrát za hodinu jasně najevo). Všichni dohromady však přinesli dost zásadní problém: díky tomu, že nás neučili snad nikdy víc než rok, nemohli nás naučit všechnu látku v ucelené formě, tak, jak bylo potřeba. Něco jsme se učili dvakrát, něco ani jednou, a rozhodně to nikdy nenavazovalo. Takže naše třída v matematice zrovna moc neexcelovala, ale málokdo to řešil. Polovina, co šla na střední školy, se na přijímačky za pár odpolední naučila, a druhá polovina to nepotřebovala vůbec.

Prvních pár hodin matematiky na gymnáziu mi pak ukázalo, jak velký problém mám. A tím myslím opravdu velký. Vyučující – který měl taky problém, hlavně pedagogický a komunikační – nasadil laťku vysoko. Objektivně možná ne, každopádně pro mě mluvil o věcech, o kterých jsem nikdy neslyšela (ač jsem asi měla). Ovšem nejspíš i díky jeho problémům (nemoct promluvit prvních deset minut před třídou za doprovodu ruměnce u vyučujícího nebylo moc žádoucí) jsem na matematiku docela rezignovala, vytěsnila ji a začala se během hodin intenzivně zabývat jinými věcmi. Které mi přišly zajímavější a pro budoucnost o moc užitečnější. Třeba čtením komiksů. A Literárních novin. A jiných novin, které mi ve třeťáku ctěný vyučující v záchvatu vzteku nad tím zjištěním vyhodil z okna. A pak se mi omluvil a dal mi dvacku na nové. Takhle to pokračovalo celé čtyři roky, několikrát za pololetí jsem se vybičovala k pochopení alespoň minima k tomu, abych dostala na vysvědčení čtyřku (ačkoliv i pololetní písemky, které obsahovaly jenom datum a jméno nebyly výjimkou), a každý konec školního roku jsem svatosvatě přísahala, že se k matematice už nikdy ani nepřiblížím.

Nedovedu zhodnotit, nakolik byl tenhle stav mojí vinou a nakolik popsanými nepřízněmi osudu a pedagogickými selháními. Každopádně ještě než jsme došli k derivacím, integrálům a dalším věcem, už přesahujícím středoškolsku matematiku, jasně jsem dospěla k závěru, že matematiku nikdy potřebovat nebudu. A kromě pár případů, kdy mě zvídavost a prokrastinace zavály k tématům, kde by se mi nějaký širší matematický základ docela hodil, jsem nikdy nepotřebovala víc než trojčlenku. Vlastně, ani tu trojčlenku ne. A ta se učí tuším kolem páté třídy.

Fascinuje mě proto argument, že kdo nemá na to odmaturovat z matematiky, ten na maturitu nemá. Odmaturovala jsem s vyznamenáním (z jiných předmětů než je matematika, samozřejmě) a stejně tak ukončila bakalářské i magisterské studium, takže zas takový problém to asi nebude.

Že umět počítat je přeci základ a tudíž to do maturity rozhodně patří, zvlášť když se spolu s češtinou učíme matematiku už od první třídy. Jenže středoškolská matematika o počítání už moc není, často se mu dokonce ani vzdáleně neblíží. A jak už jsem zmínila, kolikrát v běžném životě člověk potřebuje víc matematiky, než se naučí na základní škole?

Že matematika je hlavně o myšlení a logice a že to nejde okecat a nabiflovat se zpaměti. Vážně? Matematika, se kterou jsem se setkala, byla vždycky jen o příkladech, u kterých bylo potřeba zjistit, jaký naučený postup aplikovat k jejich vyřešení. Tedy pár známých (dobře, ne naučených zpaměti, ale pochopených) vzorců, které vedly k řešení. Pokud jde tedy o bohulibé rozvíjení schopnosti maturantů myslet a uvažovat nad problémy a světem okolo, daleko větší smysl by mělo zvýšit důraz a hodinovou dotaci na výuku společenských věd. Při úvahách o světě, který nás obklopuje, je totiž potřeba víc, než umět aplikovat naučený postup k vyřešení problému. Zejména proto, že palčivé problémy reálného světa se málokdy spokojí s naučenými postupy.

Přináší to navíc problémy, které povedou paradoxně k tomu, že studenti, kteří o matematiku projevují zájem, jde jim a chtějí se jí věnovat víc do hloubky na tom budou biti. Na našem gymnáziu jsme si mohli volit ve třetím a čtvrtém ročníku semináře, ve kterých se podrobněji rozebírala témata z daných předmětů a které pomáhaly v přípravě k maturitě. Zájemci o matematiku tedy rozvíjeli v daném semináři matematické schopnosti, dostali se k látce, na kterou v běžných hodinách nebyl čas a která byla již nad úroveň požadovaných znalostí a schopností většiny. S povinnou maturitou z matematiky se dá předpokládat, že tento seminář začnou navštěvovat všichni či téměř všichni, protože z matematiky budou maturovat, a tudíž se stane více doučováním a procvičováním než rozšiřováním a prohlubováním znalostí těch, kteří o to stojí.

A pak je tu věc, která mě na tom trápí možná nejvíc. Na gymnáziu se povinně maturuje ze čtyř předmětů – z češtiny, cizího jazyka či matematiky a dalších dvou. Pokud bude matematika povinná, a předpokládejme, že cizí jazyk ne, dostáváme se k novým potížím. Zaprvé, neznalost cizího jazyka mi v dnešní době přijde jako výrazně větší překážka než neznalost matematických postupů (ostatně, i pokud by bez cizího jazyka studenti na vysoké škole vystačili, což není pravděpodobné, jako potenciální absolventi, kteří budou rozvíjet svůj obor a publikovat vlastní práce s češtinou stejně nevystačí). Pokud si toto maturant uvědomuje a zvolí cizí jazyk, zbývá mu už jen jeden další předmět do povinné čtyřky k tomu, aby se mohl nějak profilovat. Není to docela málo? Nebylo by vhodnější zachovat možnost zvolit, co dotyčný sám uzná za vhodné a potřebné?

V období maturit se navíc skládají také přijímačky na vysokou školu. K jakému oboru tíhne však student zpravidla přijde už o něco dřív, a na předměty, které s daným oborem souvisí, se pak logicky zaměřuje víc, je to ostatně předpoklad pro úspěšný začátek studia a mnohdy také pro přijímací zkoušky. Sám o sobě fakt, že se termíny maturit a přijímaček překrývají je nešťastný. Paměť je milosrdná a málokdo si po letech pamatuje, jak vystresovaný před maturitou byl, jak měl pocit, že se to všechno nemůže naučit a že je toho zkrátka moc. A k tomu přijímačky. Že se z gymnázií hlásí studenti na všechny typy vysokých škol snad není příliš překvapivé. A právě proto mi absolutně nedává smysl, proč by měli například budoucí umělci, trenéři, učitelé, psychologové, historici, muzeologové, hudební vědci a další kvantum povolání, potažmo oborů nejen z filozofické fakulty maturovat z matematiky. Nejen, že ji během svého studia téměř jistě nevyužijí, případně jen ve velmi omezené míře, dokonce jim příprava na maturitu z „počítání“ ubere spousty času a energie k přípravě na jejich vysněné studium (a přijímačky). Popravdě bych se v takové situaci rozhodně nechtěla ocitnout a těžko si dovedu představit, jak bych ji zvládala. Má tohle nějaký obhajitelný důvod?

K čemuž bych přidala ještě jeden, pro mě zarážející fakt – vedení Masarykovy univerzity zvažuje zavedení oborových přijímacích zkoušek namísto stávajících testů studijních předpokladů. Mnohé obory už oborové zkoušky v nějaké formě mají. Což vyžaduje přípravu, často značnou, pokud student přichází ze školy, na které s daným oborem vůbec nepřišel do styku, případně jen velmi málo. Pokud to vztáhnu na svůj obor – Informační studia a knihovnictví (filmařské nadšení mě nakonec přešlo) – přijde mi to extrémně zcestné. Zaprvé, s ničím oborovým se student na gymnáziu rozhodně nesetká. Navíc má maturovat z matematiky, kterou v rámci tohoto oboru využije minimálně až vůbec. Oproti tomu studenti středních knihovnických škol tráví své studium málokdy něčím jiným, než oborovými záležitostmi. Z matematiky navíc nejspíš maturovat nebudou. Jaký tohle dává smysl? Tedy kromě toho, že za takové situace bych se nejspíš šla ze základní školy raději vyučit (což by vláda vlastně docela radostně podpořila). Mimochodem, právě oborové přijímací zkoušky byly jedním z důvodů, proč jsem nezvolila Univerzitu Karlovu ale právě Masarykovu.

Jásání nad tím, že povinná maturita z matematiky zvedne kvalitu a úroveň středoškoského vzdělání je naivní a mylné. Naopak toto rozhodnutí přináší spousty individuálních i systémových problémů – současná výuka matematiky neodpovídá požadavkům na to, aby z ní byli schopni odmaturovat všichni. Pro mnohé navíc znamená příslovečné klacky pod nohy v cestě za dalším vzděláním v oborech, pro které není matematika základem a mnohé může od lepšího vzdělání dokonce zcela odradit.

 

 



Share
Tags
Written by Xsi


Comments (One comment)

  • Pavel
    26.12.2016 at 19:46

    Tak ani nevím, jak jsem se na tenhle článek proklikal, každopádně mě nadpis zaujal, tak jsem neváhal a četl – zřejmě proto, abych si přečetl názor absolutně opačný, než mám já :-D. To není nikdy na škodu, člověku se někdy poštěstí, získá na věci trochu jiný pohled a nezakrňuje ve svém světě a vlastní individuální pravdě. Teď po přečtení zjišťuju, že moje názory se nijak zásadně neliší. Samozřejmě nesouhlasím například s tvrzením, že středoškolská matematika není o počítaní(přemýšlím, o čem by tak asi měla být – kromě toho, že matematika základní školy konkretizuje, zatímco středoškolská zobecňuje, tam zásadnější rozdíl nevidím) atd. Co mě ale překvapilo, jsou hlavně argumenty pro zvýšenou časovou náročnost v období maturity a přijímaček na VŠ. Když se ohlídnu pár let zpátky, úplně stejně bych tehdy kritizoval předmět nazvaný čeština. Dvakrát až třikrát do týdne – v závislosti na ročníku – hodina literatury, při přípravě na maturitu jsem u ní strávil hodně hrubým odhadem tak 60% času, abych vše po pár měsících jak mávnutím kouzelného proutku zapomněl a ve větší míře už nikdy nepoužil. Čili kdybych měl psát článek, kde v nadpisu bude místo slova matematika slovo čeština, hodně by se podobal. Článek mně dal aspoň tolik, že až přede mnou bude někdo hanit maturitu z matematiky, aspoň budu vědět o čem mluví, protože mám podobnou zkušenost… Byť s jiným předmětem :-).

  • Napsat komentář: Pavel Zrušit odpověď na komentář