Píšu bakalářku – den 78: Do noci

Jsou dvě ráno. O půlnoci jsem dopila kafe. A neni to dobrý.

Na devátou jdu do školy a jít tam musím, protože luxusu zaspat jsem si nechtěně užila před týdnem.

Četla jsem dnes kamarádovu bakalářku a dělala korektury. A když jsem to dočetla, byl večer. Neprokrastinovala jsem ani nic takového nebo podobného. Prostě to jenom fakt trvalo.

Takže do toho všeho, co jsem dnes měla zvládnout jsem se pustila v osm. Přes den jsem potkala svého vedoucího – neplánovaně (díky, Foursquare!) – tedy neplánovaně z jeho strany. Vypadalo to, že mě nechce sežrat, že se přede mnou nechce schovat, že je všechno jak má být. Že jsme ještě lidi. Říkal, že při čtení mé předfinální verze usnul. Ale ráno vstal a četl to znova. Komunikuje se mnou. Mám skvělého vedoucího. Když mu zítra ráno pošlu finální verzi, tak si ji prý v poledne přečte. Když mu zítra… ouvej.

Napsala jsem úvod a všechny jeho podčásti – cíl a očekávaný přínos práce, téma a strukturu a všechny ty další úvodní věci. Může být přínosem, že se očekávalo, že to dopíšu, což se mi zřejmě povedlo?

Dodělala jsem ony do poslední chvíle odkládané pasáže, co měly být dodělány. Můj vnitřní perfekcionista mi mlátí hlavou o stůl (v té mírnější verzi) a nesnáší mě. Kdybych na to měla víc času… Největší klišé na světě. Kdybych na to měla víc času, byla bych na tom úplně stejně. Ale kdyby teď někdo přišel, že mám týden navíc, úplně by mě to spasilo. Bez legrace. Určitě by to pak bylo dokonalý. Nejdokonalejší. Přepadl mě pocit, že to nestojí za nic, že je to celý o ničem a tak vůbec tragédie. Že zdrojů by mohlo být víc a lepších, jednotlivé kapitoly by mohly být lepší a hezčí a hlubší a… Tak. Moc doufám, že tyhle pocity mívá před odevzdáním každý. Každý.

Naše ulice. Z okna. Ve 2:22. Noční. Měsíc si dorůstá. Semafor bliká. Vše je jak má být. Vše je na svém místě.

• posunula jsem to kam to šlo. Trošku se loučím s původním záměrem nejít dnes spát a ráno mít nejdokonalejší finální verzi. Ať už půjdu nebo ne, stejně mi moje tělo vyhlásí válku. Schází mi to naformátovat (ve Wordu na Windowsech ve škole, protože můj Word je zločin proti lidskosti a navíc se se mnou už úplně přestal bavit, takže mi od večera nejdou vkládat citace, nemluvě o tom, že mi tam vytvořil asi dvacet různých stylů a nejde s tím nic dělat), dopsat anotaci, anglickou anotaci, klíčová slova, závěr. Nejpozději zítra odpoledne to musím mít.
• znaků je 76 555. Pořád přesně nevím, co všechno se tam ještě počítá a co už ne, i když je to otázka podívání se do jednoho e-mailu. Zmítá mnou směsice pocitů zmaru a lhostejnosti. Už žádná nechuť, žádná nenávist. Moje spolubydlící sedí naproti mně, čte to, opravuje chyby, zla a překlepy. Trošku se děsím, protože každou chvíli něco píše. Počet znaků se mění každou půlminutu a já na to nemám žádný vliv.
• poznatek: Chození bez ponožek nijak nekoreluje s potřebou spát ani s její absencí. Vyzkoušeno za vás.

… Je 3:24. Spolubydlící to dočetla. Nesežrala mě. Vlastně si myslím, že mě pochválila. Můžu to prý odevzdat. Zasloužím si jít spát.