Ahoj, 2015, měj se, 2016


„Drama is for the theater and not for your life. In a good drama, often the hero dies. Don’t be the hero of a drama

 

Před rokem jsem si rozepsala příspěvek. Bilancování uplynulého roku, jak se sluší, a… Pak zůstal celý ten rok někde rozepsaný. Objevila jsem ho, když jsem si před pár dny rozepsala jiný příspěvek.

Toho starého mi ale bylo líto, takže sice jde jen o torzo, ale zase doplněné o zhodnocení věcí, které jsem si na daný rok naplánovala (a vytěsnila). Pro přehlednost, to je to mezi dvěma vodorovnými čarami.


Když jsem dopsala blog o psaní diplomky, těšila jsem se, že na něj chvilku nebudu psát vůbec, a pak budu psát o spoustě jiných věcí. Pozoruhodně nepřekvapivě jsem chvilku nepsala vůbec a pak už taky ne. Samozřejmě bych měla každou chvilku o čem napsat, ale od myšlenky k realizaci je to daleko. Ostatně, chtěla jsem si udělat nějaké review minulého roku, ale do jeho konce jsem to nestihla. Pak jsem chtěla do narozenin, ale zase jsem to nestihla. Čtrnáctidenní zpoždění ale pořád není taková hrůza, hm? Hahaha naivko.

Vlastně mě k tomu inspiroval Facebook, když na mě vyplivl v půlce prosince své “Year in review” s přehledem mých fotek z roku 2015. Vypadá to jako docela hezká osnova pro blog. A taky všechny ty GTD a jinak život zlepšující rady, podle kterých je důležité provádět reflexi a stanovovat cíle. Nedělám smysluplně ani jedno, ale rok 2015 byl nakonec mimořádně nabitý. Čím? Vzpomeňte si sami na ten svůj.

A v roce 2016? Nejsem moc velký fanoušek předsevzetí a velkých novoročních ambicí, ale mám pár věcí co bych letos docela chtěla zvládnout:

Nachodit 1000 km. Dobře, ne jenom tak. Jsem totiž velice snadno gamifikovatelná. Hraju Ingress (takové zpestření chození na nákup, a vlastně vůbec chození ven – někdy je to docela dobrá motivace proč se vůbec zvednout od počítače). A moc bych chtěla medaili (samozřejmě virtuální) za 2500 nachozených kilometrů. A přibližně 1000 zbývalo začátkem roku. Takže 1000 km se zapnutým Ingressem.

OK, tohle jsem zvládla. Tedy, s Ingressem jen část. S PokémonGo tu druhou část. A pak taky spousty kilometrů bez her.

Číst. Protože za posledních pár let jsem čtení zrovna moc nedala. V červenci 2012 jsem si založila profil na ČBDB a přidávám každou knihu, co jsem přečetla (skrytě mě fascinuje pohled odhalující, že mám občas potřebu číst naprosto příšerné věci). Zatím jich je 25 – vrcholné čtenářské období je zjevně za mnou (ale to vím už od maturity, pod lavicí na gymnáziu jsem toho přečetla zdaleka nejvíc). A konkrétně za poslední dva roky jsem z toho, čemu se dá říkat kniha, nepřečetla v podstatě nic, s výjimkou trilogie a bonusové knihy od Veronicy Roth – to jsem hrozně musela přečíst za dva dny při psaní diplomky, protože… Protože jsem psala diplomku. A jelikož by cíle měly být měřitelné, chtěla bych přečíst aspoň pět knih za rok. To zní jako cíl značně nízký, ale není kniha jako kniha. Nějakou shodou náhod mi leží doma jen samé pěkně tlusté.

Tohle jsem kupodivu taky zvládla, ačkoliv jsem zase skoro nečetla.

Dostat se pod sto stabilně otevřených tabů ve Firefoxu (level ultimate: pod padesát). Ono to zní vtipně, ale není to vtipný. Kdykoliv Firefox zapnu, a mám ho zapnutý vlastně pořád, můj nebohý počítač začne vydávat zvuky rozjetého Boeingu. Větráček se točí zrovna tak jako motory letadla. Při dopisování diplomky jsem se dostala nad pět set. Běžně je to přes dvě stě. Někdy hodně přes. Mám tam všechny ty důležité věci, co si chci přečíst, proklikat, a nebo je to potenciální krmení pro sociální sítě, videa, na která se jednou podívám (nesnáším online videa) – ale ne TEĎ. Jednou, výhledově… Taby z října 2013, které tam pořád mám, by mohly vyprávět. Ty starší mi patrně někdy někam zmizely, protože jinak by tam taky byly. A přestože minimálně část mojí existence tíhne k chaosu, podvědomě toužím po tom, aby tenhle chaos zmizel. Počítač to zřejmě taky dost ocení.
Note to self: Přesunout to všechno do paralelně otevřeného Safari nic neřeší, aano?

Ano! V jakémsi spontánním záchvěvu přibližně v březnu jsem všechny ty věci, co si jednou určitě přečtu, přesunula do Pocketu. Dokonce jsem přestala mít paralelně otevřené Safari. A počet mých otevřených tabů se pohybuje kolem třiceti. Na tohle jsem obzvlášť hrdá, protože se mi to nikdy dřív nepovedlo.

Nezakrnět. Jasně, moc si užívám, že zrovna poprvé v životě nemám zkouškové ani nic takového nebo podobného. Že mě nikdo nenutí se nic učit, zejména pak nic, co považuju za odpudivé, zbytečné, nepraktické, a v neposlední řadě za nebetyčně nudné. Jenže si vzhledem k svému životnímu stylu uvědomuju, že pokud se nebudu udržovat aspoň trochu mentálně v kondici a nebudu se rozvíjet aspoň nějakým způsobem, snadno a rychle si zvyknu na příjemnou existenci s využitím maximálně desíti procent mentální kapacity. A to nechci. Taky si úplně nechci stanovovat, že budu třikrát týdně dělat dřepy (ty jsem naposledy přestala dělat proto, že u víc jak stovky už je to hrozně nudné) a neustále budu mít rozjetý aspoň jeden kurz na Courseře. Takže se dostávám k (záměrně) neměřitelným cílům. Zkrátka se budu snažit. Coursera, Duolingo, Seduo a tak.

S tímhle jsem dopadla tak „plusmínus“. Seduo mě obsahově zklamalo, projela jsem tam asi dva kurzy a ani jeden mi příliš nedal. Na Courseře jsem dělala jeden, zaměřený na social media, a – čímž jsem překvapila i sama sebe – úspěšně jsem ho dokončila. Na Duolingu jsem pořád víceméně pravidelně procvičovala němčinu a pokračuju v tom.

Zavést “údržbové víkendy”. To se mi zatím daří jen částečně. Co tím myslím: můj den vypadá každy stejně. V podstatě. Obsahuje sadu každodenních činností. Tím neupozorňuju na to, že si pravidelně čistím zuby, ale práce, co je každý den stejná. Pak jsou tu činnosti, co nedělám denně, ale třeba jen týdně. Činnosti, co v konkrétní den čistě náhodou neudělám. A pak ty, co je má smysl dělat jen jednou za čas. A ještě další, které moc dělat nechci, ale je to dost vhodné. Jo, stále se bavíme o práci. Vzhledem k tomu, jak moc stejné všechny dny v oblasti toho, co musím dělat jsou, přijde mi jako dobrý nápad zavést si ony údržbové víkendy. Dva dny v týdnu – nebo aspoň jeden z nich – pro dělání toho, co jsem zrovna nestihla (čti neudělala), pro eliminování přebytečných tabů ve Firefoxu, nepřečtených emailů (co jsou převážně notifikace o cizích příspěvcích na Twitteru a Instagramu, notifikace z Twitteru, reporty z webu na klíčová slova a reporty z tisku), vyhodnocování kdečeho a plánování toho, co je aktuální pro další týden. Žádná velká zábava, ale celkově ulehčení a bič na všechno to, do čeho se mi krutě nechce.

Koncept údržbových víkendů mi moc dlouho nevydržel, a je to dobře. Znovuobjevila jsem si Habiticu (něco mezi dračákem a systémem budování zvyků a zvládání úkolů) a všechny ty věci, co bych dělala v rámci onoho víkendu, zvládám během každodenního fungování a do víkendu mi nic nepřetéká. Jupí!

 


Rok 2016 v kostce (kdo zná audioverzi Respektu, kterou miluju poslouchat u mytí nádobí a úklidu obecně, nechť si následující výčet představuje načtený jako rubriku “Minulý týden, Ivan Lamper”).

– Nechodila jsem do školy. Jen občas na KISKforum. S tím, že už nejsem student jsem se ještě příliš nesmířila. Ale je to fajn.
– Byla jsem na pohřbu, na kterém jsem nechtěla být (protože se vůbec neměl stát).
– A taky na dvou svatbách, na kterých jsem chtěla být.
– Začala jsem občas chodit na kafe s lidmi, se kterými jsem se dlouho neviděla.
– Koupila jsem si běžky (ale ne vázání a boty, nicméně dobrý začátek).
– Dohrála jsem 2048. A pak ještě mockrát.
– Byla jsem v příloze HN, protože tam byl článek o datasexuálech. Četla to moje učitelka občanské výchovy ze základní školy, a když jsem ji potkala, nejen, že mě poznala, ale ještě mi o tom říkala.
– Na konci března jsme byli na horách. Byl tam sníh a nebyli tam lidi, protože nikdo už na konci března na hory nejezdí. Lyžování v Peci bez front na vlek!
– Byla jsem hrát Ingress ve Vídni a ve Wroclawi a bylo to dobrý.
– Změnila jsem zubařku. To bylo moje velké a dlouholeté trauma. Počkat, až dostuduje kamarádka z gymplu se jednoznačně vyplatilo. Je na mě moc hodná a milá a dělá mi hezké zuby. I když to stojí peníze a je to v Jihlavě.
– Začala jsem chodit do knihovny. Na pedagogické fakultě. S kartou absolventa. Protože kovářova kobyla chodí bosa a vystudovaní knihovníci v knihovně buď pracují, nebo ne. A když ne, tak tam často vůbec nechodí.
– Navzdory tomu jsem přečetla asi pět knih. S klidným svědomím z toho doporučím jen jednu (My děti ze stanice ZOO stejně – narozdíl ode mě – všichni četli už dávno).
– Filmů jsem viděla o něco víc, dokonce i nějaké seriály (které bych si sama od sebe nepustila). Ale ne o moc.
– Objevila jsem kapelu Piknik.
– Většina kamarádek se mi odstěhovala z Brna.
– Konečně jsem byla v brněnské ZOO.
– Významně jsem omezila konferenční turistiku.
– Asi definitivně jsem se nesžila se svým krásným červeným kolem (achjo).
– Začala a přestala jsem používat Snapchat.
– Znovu jsem začala používat Habiticu, používám ji pořád a zbožňuju to.
– Taky jsem začala pořádně používat Duolingo, procvičuju němčinu a snažím se znovu začít s ruštinou.
– Byli jsme v Budapešti a na Islandu. O tom v samostatném článku. Brzy. Jednou. Určitě.
– Hodně jsem jezdila autobusem a málo vlakem. :-( I přesto jsem si zvládla oblíbit jídelní vozy ČD.
– Byla jsem na MFDF Jihlava, ale vlastně moc nebyla, protože doma to bylo tak nějak lepší.
– Nepřestěhovali jsme se.
– Svatba pořád ještě nebyla.
– Po necelém roce nošení jsem reklamovala boty značky Columbia. To mi vzalo neochvějnou víru, že jsou ošklivé, ale nezničitelné. Navzdory tomu jsem si hned koupila další, jen méně ošklivé.
– Byli jsme v Nepálu. O tom taky v samostatném článku. Brzy.
– Poprvé v životě jsem měla Turbomošt. A jačí sýr, mlíko a jogurt. Grilované jehněčí. A dort v 3800 metrech nad mořem.
– Upekla jsem tvarohovou buchtu a jablečný koláč a definitivně se zbláznila do skořice.
– Viděla jsem na vlastní oči velryby.
– A nejkrásnější hvězdnou oblohu v životě.
– Ani jednou jsem se nenechala ostříhat. #přiznání
– Začala jsem zase nosit hodinky.

Náhled toho, jak rok 2016 vypadal, mám na Instagramu.

A plány na rok 2017? Veskrze nemám, jen ať mě překvapí.

 



Share
Tags
Written by Xsi


Comments (One comment)